NP Linnansaari 27.-30.9.

Už na začátku září, když jsme do Finska přiletěli, jsem spřádala plány na nějaký výlet a poznávání zdejších krajů.  Kalendář je až do poloviny října plný o-závodů, takže bylo nutné to s nějakým spojit. Z nabídky mě nejvíce zaujalo SM Ÿo ( Mistrovství Finska v nočním OB) poblíž Savonlinny a NP Linnansaari a Kolovesi.

Původně jsem chtěla SM běžet taky, bohužel to není závod WRE, takže bych si musela za 30 E zakoupit běžeckou licenci (platnou do konce kalendářního roku) a dále zaplatit startovné ve výši cca 30 E. Vzhledem k mým mizerným výkonům, jsem se proto rozhodla vyrazit jen jako divák.

Z Muurame jsem vyrážela sama v sobotu, protože muži mají den předem kvalifikaci. Důvodem je účast více než 100 závodníků v hlavní kategorii. Neměla jsem na cestu žádnou mapu a můj skvělý papírek mě po necelé hodině vyplivl v Mikkeli, kde mi na pumpě neuměli poradit kudy dál a atlasy prý vyprodali někdy v loňském roce. Nakonec jsem na tušáka zamířila správným směrem. Večer se mě na shromaždišti ujal Terä kouč Jussi Palonen, který mi celý závod rozebíral. Bylo to jako bych seděla u TV při hokejovém rozboru s elektronickou tužkou :-). Juniorovi se po vydařené kvalifikaci vedlo o poznání méně. Udělal dvě obrovité chyby, fyzicky se poněkud trápil. Nakonec 18.místo, za což se ovšem v místní konkurenci rozhodně nemusí stydět.

V neděli ráno jsme se rozloučili s Terä-guys a zamířili na první vybrané místo. Tím byl přírodní písečný hřeben Punkaharju, kam se jezdí obyvatelé Savonnlinny rekreovat v parných letních dnech. Již od středověku tudy vedly obchodní stezky do Ruska. Na podzim to tu ovšem zeje prázdnotou. Obešli jsme si jeden ostrov, naobědvali se a pokračovali dál k lesnickému Museo Lusto, sídlícímu v zajímavé betonovo-dřevěné moderní budově. Kousek odtud leží další zajímavá budova Retretti Art Centre, kde v rozsáhlé umělé jeskyni vystavují zajímavé moderní kousky. My ovšem na muzea moc nejsme, takže jsme si jen prošli okolí a pokračovali do Savonlinny.

Ta je podle průvodce Lonely Planet na podzim nejkrásnějším finským městem. Nevím, nikdy jindy jsem tu nebyla, ale město je opravdu malebné. Obzvlášť pokud zaparkujete na nábřeží u hradu Olavinlinna, je hezké počasí, vítr rozfoukává barevné listy a vy se můžete jen tak courat. Na hradě nám sice zavřeli přímo před nosem, ale nám to nijak zvlášť nevadilo. Prošli jsme si uličky, sesbírali pár kešek a vyrazili na sever do Rantasalmi. Tady jsme chtěli zjistit situaci s půjčením lodi a vybrat místo pro kempování. Místní íčko má ovšem celý víkend zavřeno, tak jsme rovnou jeli hledat místo na spaní. Po několika marných pokusech jsme objevili uprostřed lesa dřevěný přístřešek s ohništěm. Ve Skautu by nás ale nevzali. Ačkoliv tu byla březová kůra, navlhlé noviny a spousta dřeva, oheň hořel jen při důkladné resuscitaci. 

Ráno 7°C. Otevřeli informační středisko, odkud nás poslali do Porosalmi, kde u hotelu Järvisidän pronajímají lodě. Jestli i teď na podzim, nám slečny nedokázali říct. Štěstí nám ale přálo, loďku nám půjčil usměvavý kulaťoučký pán i s nečekanou podzimní slevou.
Vybaveni lodí, pádly, vestami, stanem, spacáky, vodovzdornou mapou a dalšími serepetičkami jsme vyrazili do NP Linansaari ( je blíž k Savonlinně než NP Kolovesi). Za svoji základnu jsme vybrali tábořiště na ostrově "Pieni Lappi" (finsky Malé Laponsko). Plavba probíhala v poklidu, jen po vylodění bagáže začal foukat vítr. My jako neználci jsme se rozhodli, že dál poplujeme nalehko přímo přes "otevřené moře" na největší ostrov Linansaari, kde si Pája zaběhá a pofrčíme zpátky. Cca 20 km pádlování, brnkačka, ne ?

V půlce cesty se ovšem začaly zvětšovat vlny a můj strach úměrně tomu. Nejbližší ostrov cca 300 metrů, vítr jak blázen, voda chvílemi sahá 5 cm pod okraj lodě. Štěkám dozadu na Páju, že já teda dál nejedu. On má naštěstí stejný pocit, zatáčíme na nejbližší ostrůvek. Dáváme oběd a plánujeme zpáteční cestu- tentokrát velkou objížďkou mezi ostrovy, aby jsme byli chráněni před větrem a vlnami. Další zastávka na ostrově Suri-Hopsa, odpočíváme, svítí slunce. Už nám zbývá jen kousek, ale podle předpovědi má do hodiny začít pršet. Sedáme znovu do kanoe a makáme, za námi clona deště, před námi naše Pieni- Lappi. Opět se zvedá vítr. Na ostrově přistáváme bez problému, zahajujeme stavbu stanu. Prší a fouká tak, že večeři musíme uvařit na suchém záchodě. Jediné uzavřené místnosti na ostrově. Na noc se balíme do spacáků a doufáme, že ráno bude lépe.

Což ovšem úplně neplatí. Studený vítr fučí dál, ovšem zdaleka ne ve včerejší intenzitě. Balíme a doufáme, že mezi ostrovy to nebude tak hrozné. Kolem 10. hodiny vplouváme do přístavu. Celí, jen trošku ošlehaní větrem. Líbám zem :-).

Domů nemusíme pospíchat, a tak cestou zastavujeme ve Varkhausu (finsky krádež). Junior jde trénovat a já s vděkem, že se nemusím kodrcat nikde v zimě, zalézám do Varkhaus Mekaniisenmusiikin Museo. Další tip průvodce Lonely Planet. Majitel muzea mě připojuje ke skupině laponských důchodců. Průvodce (pán ve věku mého dědy) plynule přechází do dvojjazyčného výkladu. Ovšem ačkoliv se snažím, některým finským vtípkům v angličtině stejně nerozumím. Poté co zjistí, že pocházím z exotické České republiky, musím všechny nástroje vyzkoušet osobně. Dědula mi nadšeně tleská a laponští důchodci na mě nevraživě zírají. Asi si chtěli zahrát taky. 

Muzeum samo mě moc nenadchlo. Hrací automaty, flašinety atd. máme v ČR na zámcích taky. Ale ten průvodce!  Celou dobu hýřil aktivitou, pobíhal mezi námi, snažil se každého zatáhnout do děje, mluvil perfektně anglicky a z rukávu sypal vtípky na účet finského národa, politickou satiru i pár milých slov. Hyvää!

Naše dobrodružství ve vlnách mělo večer dohru. Teemu se ptal jak bylo. My, že foukalo a byly velké vlny. On, že kdybychom se cvakli, máme 30 minut, pak prochladneme a bude posekáno. Díky Bohu, že jsem to nevěděla před naším tripem, asi bych do té kocábky ani nevlezla. Přesto to bylo hezké a spaní ve stanu na konci září bylo dobrým zážitkem.