Hervoton 4.10.

Ve Finsku v říjnu není klasická orienťácká sezóna. Oblastní závody se tu běhají nejvíce v srpnu a září, kdy je příjemné počasí. Říjen patří různým tréninkovým seriálům a tradičním závodům s pradivnými názvy a náplní. Jedním z nich je třeba právě Hervoton oddílu Jämsän Retki- Veikot. Jedná se o dlouhou trať s vloženým rogainingem ( volné pořadí kontrol), pro elitní kategorii oblíbeným motýlkem nebo salmiakem ( rozdělovací metoda "Hagaby"). Samozřejmě se běží hromadný start.

Sobotní probuzení do šedivého a studeného počasí (6°C) rozhodně neláká na dlouhý pobyt v přírodě. Teemu nás však u snídaně uklidňuje- mohlo by být o dost hůře, předloňský Hervoton se běžel na sněhu. V autě do mě oba elitní závodníci hustí, ať se přehlásím z krátké trati (8km) alespoň na tu střední (13 km). Jsou výmluvní, na shromaždišti podepisuji papír, který mě odsoudí na téměř 3 hodiny v rašeliništích v okolí Jämsy. Závodní aréna je malebná. Hluboko uprostřed lesa pár vojenských stanů, stánek s domácími laskominami, dorostenka hrající zmrzlými prsty teskné finské písně na kytaru. Zabíráme nejlepší místa u ohně hořícího v ohrádce z cihel. Čas si krátím i pobytem na vtipném suchém záchodě. Sedí se tu v řadě vedle sebe.

Na start tradičně klušeme všichni pospolu, v ďolíčku u startovních lampionů, každý vyfasuje roličku s mapou a po pár finských vtípcích skupina 200 závodníků pádí do lesa. Já se zkušeně zařazuji mezi staříky a užívám si podzimní přírody. Závod mi poměrně utíká, jen v druhé půlce moje střeva trochu protestují. Několikrát zastavuji na záchod, ovšem najít něco listnatého ve skandinávském vřesovišti vážně není žádná sranda. V cíli na mě čekají oba kluci s úsměvem, převlečení do teplého. Fasuji mezičasy (150 minut, 33.místo z 65 závodníků) a pytlík finských lékořicových bonbónů. Uff. Teemu dofinišoval 2., Junior v tréninkovém tempu 4. Gratuluji!