Kurko cup 24.9.
Ano! Po dlouhé době mě přemluvili k nočnímu tréninku. Nevadí, že nemám čelovku- půjčí mi ji. Nevadí, že je 1°C a ráno napadlo trochu sněhu- máme přeci hromadu hadříků na běžky. Nevadí, že Teemu je nemocný, takže se tam nemáme jak dostat - Ula má dvě volná místa v autě. Nevadí, že se sama bojím v lese- na Kurko cupu běží 100- 150 lidí z hromadného startu, což je přeci naprosto jednoduché a i takový "závodník" jako jsem já to zvládne...
Nyní k samotné akci. Kurko v hovorové finštině může být buď král nebo borec. Tento tréninkový seriál (který je ovšem prestižnější, než leckterý regionální závod) nese jméno Kurko na počest psa, kterého choval první pořadatel této akce. Na Kurko cupu se každý týden sejde okolo 150 bláznivých orienťáků, kteří v dešti, zimě a sněhu běží noční trénink. Pořadatelé chystají vždy tři tratě- 3km pro začátečníky, 5km pro ženy s veterány a 7km pro elitní muže. Každá trať má vždy několik motýlků, případně motýlků v motýlku (ne, nedělám si srandu).
Můj první Kurko cup se konal v městě Joutsa hodinu jižně od Jyväskyly. Jeli jsme tam s Ulou a její dcerou Verrou, která je ve finském juniorském výběru a poběží stejnou trať jako já. Supr, znám alespoň jedno světlo v lese osobně. Po příjezdu na start se všichni urputně rozcvičují. My jdeme zaplatit 6E za mapu a potom taky předstírám, že se rozcvičuju. Nemám propocovák s dlouhým rukávem, ale svlékám Páju. Však on to nějak zvládne, beztak se bude po lese pohybovat nadzvukovou rychlostí, takže mu zima nebude.
Na start běžíme od aut ve formaci stádo a já zjišťuji, že půjčená čelovka mi nedrží na hlavě. Hmm, hlavně že svítí. Po rozdání map se vyprávějí nějaké vtípky ve finštině. Všichni se smějí, jen my s Pájou jsme ředkvičky. Ihned po startovním výstřelu se zařazuji na konec světelného hada a pomalu se sunu vpřed. Musím dohnat nějaké sobě rovné, mezi staříky na konci se cítím nedoceněně. To si pak opakuji, ještě několikrát, když udělám chybu a opět se zařazuji mezi nabouchané finské dědouše.
V půlce trati, po absolvování motýlku v motýlku, vidím Verru. To je moje příležitost. Skáču přes větve a roští... BLIK a je tma..... Zkouším různými chvaty přesvědčit čelovku, že ještě není čas na spánek, ale všechno marné. Po hmatu klopýtám na uzlovou kontrolu, kde sedí pořadatel a snažím se mu objasnit svou situaci. Po chvilce debatování se ptá, jestli zvládnu dojít sama na cestu a doběhnout do cíle. Jasňačka, přeci nejsem žádné béčko.
Po deseti minutách padání přes větve, do děr mezi šutry a vzývání všech existujících bůžků mi je jasné, že jsem měla poprosit o doprovod. Když se konečně doplazím na cestu, dorazí i strach, že jsem sama v tmavém skandinávském lese a čekají mě dva kilometry na shromaždiště. Asi čtu moc severských detektivek... Nicméně zahajuji sprint na shromko. Po 5 minutách rychlého běhu začínám mít pochybnosti, jestli běžím správným směrem. U nejbližšího stavení zastavuji a jdu k oknu, kde je světlo, mrknout kam běžet dál. Paní na druhé straně okna na mne nevěřícně zírá, zamávám ji a utíkám pryč. Po dalších 5 minutách jsem v cíli. Ula mě objímá a je ráda, že jsem zpátky. Sice z druhé strany než zbytek běžců, ale jsem tu. :-)
Doma později zjišťujeme, že čelovka nebyla dostatečně nabitá- začátečnická chyba. Verra trénink vyhrává, Pája je 4. a já jsem přežila v drsném severském lese bez čelovky. Jen počkejte eliťačky příště, až si nabiji světlo :-)
Ps.: Dnes mi napsal pořadatel z uzlovky, že se moc omlouvá, že mi nepůjčil svou čelovku. V tom spěchu ho to nenapadlo. Ikdyž trochu pozdě, stejně mě to moc potěšilo.
V půlce trati, po absolvování motýlku v motýlku, vidím Verru. To je moje příležitost. Skáču přes větve a roští... BLIK a je tma..... Zkouším různými chvaty přesvědčit čelovku, že ještě není čas na spánek, ale všechno marné. Po hmatu klopýtám na uzlovou kontrolu, kde sedí pořadatel a snažím se mu objasnit svou situaci. Po chvilce debatování se ptá, jestli zvládnu dojít sama na cestu a doběhnout do cíle. Jasňačka, přeci nejsem žádné béčko.
Po deseti minutách padání přes větve, do děr mezi šutry a vzývání všech existujících bůžků mi je jasné, že jsem měla poprosit o doprovod. Když se konečně doplazím na cestu, dorazí i strach, že jsem sama v tmavém skandinávském lese a čekají mě dva kilometry na shromaždiště. Asi čtu moc severských detektivek... Nicméně zahajuji sprint na shromko. Po 5 minutách rychlého běhu začínám mít pochybnosti, jestli běžím správným směrem. U nejbližšího stavení zastavuji a jdu k oknu, kde je světlo, mrknout kam běžet dál. Paní na druhé straně okna na mne nevěřícně zírá, zamávám ji a utíkám pryč. Po dalších 5 minutách jsem v cíli. Ula mě objímá a je ráda, že jsem zpátky. Sice z druhé strany než zbytek běžců, ale jsem tu. :-)
Doma později zjišťujeme, že čelovka nebyla dostatečně nabitá- začátečnická chyba. Verra trénink vyhrává, Pája je 4. a já jsem přežila v drsném severském lese bez čelovky. Jen počkejte eliťačky příště, až si nabiji světlo :-)
Ps.: Dnes mi napsal pořadatel z uzlovky, že se moc omlouvá, že mi nepůjčil svou čelovku. V tom spěchu ho to nenapadlo. Ikdyž trochu pozdě, stejně mě to moc potěšilo.
Komentáře
Okomentovat