pondělí 27. dubna 2015

Jarní orienťákování

Konečně tady na severu propukla velkosezóna a každý víkend můžeme trávit lovením lampionů ve vymazlených finských terénech. Jako další chody jarní sezóny následovaly Ankkurirastit ( 18.4.) a Finnspring ( 25.-26.4.). 

Ankkurirastit 18.4.
Zase jsme si jednou užili místní nevýhodu. Všude je to daleko... na závody jsme vyjížděli už v 6:45 a měkčí členové naší rodiny to nedali (Juuso). Zbytek spokojeně poklimbával až na shromaždiště na biatlonovém stadionu u města Salo. Junior v týdnu rozflákal novou buzolu, takže byl asi obzvláště motivovaný a nestačil jen na estonského Timo Silda. 100 E v kapse, nová buzola na cestě, jen na vyhlášení jsme nečekali a tak nám unikl salát, který tu dávají místo květin :-). Linnea s Teemem obstojně, já jsem se zase jednou vyznamenala.


Finové mají hodiny jen na dětských startech a mistrovstvích. Jinak tam vždycky někdo stojí, finsky hlásí čas a pozve Vás jménem do koridoru. Po doběhnutí na start slyším něco mezi 12:07 nebo 12:08. Tyhle dvě čísla si stále pletu. Řeším lingvistický problém, když v tom.... Aj! Měla jsem startovat už ve 12:04!!!
Pán mě chvíli hledal ve startovce, pak mi vrazil do ruky mapu a já vystřelila do závodu jako péro z gauče. Mapu v ruličce, nohy ve zběsilém kolotoči. To, že dělám běh orientační a ne přespolní, jsem si bohužel uvědomila až v hustníku mimo postup. Abych to vyšperkovala běžela jsem pěkně po vršku a ne po cestě nalevo. V rámci tréninku. Znáte to. Pak už to docela šlo a nakonec jsem se vlezla i do lepší poloviny startovního pole.

Finnspring ( 25. -26.4.)
Vyráželi jsme už v pátek v pestré mezinárodní flotile ( 1x Fin, 1x Kanaďan a dva Čecháčci). Cestou jsme zakoupili 1,5 kg lososího filetu, na kterém jsme postavili výkony v sobotní klasice. Ta byla opravdu nádherná, jak můžete vidět u Juniora, ten po náročném týdnu dokázal udržet krok, ale hlava na čtyřce asi chtěla moc. Já jsem přežila 7,5 km v plochém terénu, se kterým nejsem kamarádka. Slunce svítilo, bydleli jsme u moře v klubovně oddílu Angelniemen Ankkuri ( Angelniemenská kotva) a já se moc těšila na neděli.

V oddíle nemáme ženy, takže mě ve štafetě doplnily dvě finské rychlovetošky. Vzhledem k mým rostoucím závodním ambicím ( nejdelší úsek na 10mile i Jukole) mi připadla čest startovat. Ráno bylo deštivé a studené, že by psa nevyhnal ( 5°C). Junior mi předal v autě několik desítek cenných rad, na startu jsem byla včas a nervozita stoupala ( lajnu za mnou tvořili finští dorostenci). Pořadatelé i závodníci trochu nestíhali a tak posunuli o deset minut start. To dost potěší, když už nemáte bundu, mrholí a od pusy Vám jde pára. Možná, že i to byl důvod, proč jsem zazářila. Asi jsem potřebovala mít svůj klid na mapování,... V okolí jedničky jsem si zakroužila jako můra kolem lampy, abych ji nalezla o několik minut později. V závodě jsem pokračovala obklopená jen houfem dětí kategorie HD12... Hmm, jestli já se někdy naučím rozbíhat?!


Junior naopak i přes DISKnutí prvního úseku zabojoval a nestačil jen na britského rychlíka Scotta Frasera a finského Eliase Kuukku. Klobouček. Doufám, že svoje odběhy na jedničky zlepším, protože za 14 dní na Tiomile bude každý centimetr běhu navíc znát... :-)

Fotky Touho, naše.

Žádné komentáře:

Okomentovat