JIZERKY 2013 aneb po stopách Yettiho

Pod vánočním stromečkem jsme s Pájou objevili velkou krabici a v ní sněžnice. Co s nimi podnikneme? Už před svátky se nám povedlo ukecat Honzu s Ájou, aby se s námi vydali na sněžnicovou výpravu. Postupně jsme skupinku rozšiřovali, takže to nakonec vypadalo, že se na přechod vydáme v desetičlenné grupě. Ale co čert nechtěl, vybraný víkend vyšel na pražské jarní prázdniny, takže žádná volná chaloupka na přespání v Jizerkách nebyla. Po dlouhé e-mailové bitvě jsme se nakonec dohodli na dvou celodenních výpravách za sněhem, jizerským yettim a dobrodružstvím.

PÁTEK 15.2.

Jakuszyce- Orle- Jizerka- Protržená přehrada- Mariánskohorské boudy- Josefův Důl/ 20 km

Páteční budíček v 5:30 nám moc velkou radost neudělal, ale po chvilce přemlouvání jsme nakonec přeci jen z vyhřátého pelechu vylezli. Vlak z Liberce nám odjížděl v 6:37, krom nás se na tento výlet vydala ještě Zuzka s Pavlikem a Ájík s Honzou. Kolem půl deváté jsme celí natěšení vypadli z vlaku v polských Jakuszycích, nazuli na nohy ty divné plácačky a vydali se už po svých do světa. První překážka nás čekala jen pár metrů od trati- museli jsme překonat poměrně velký potok. Naštěstí do něj nikdo nezahučel. 

Úvodní část trasy vedla po nádherně ,,vysoustružených“ tratích na polské straně Jizerských hor. Docela nás překvapilo, že jsme potkali jen jednoho běžkaře... asi bylo moc brzo.Po krátkém odpočinku na Orle jsme pokračovali po turistické žluté k Jizeře. Tady jsme udělali společné foto, neboť kluci se dál vydali ,,off roadem“ na Bukovec a nebylo jisté, jestli je ještě někdy uvidíme :). My holky jsme se rozumně vypravily po turistické trase okolo kopce hledat na Jizerku hospodu, kde poobědváme. Skončili jsme v Pešákovně, kam po půl hodině dorazila i pánská část výpravy. Jídlo bylo dobré, ale obsluha se na nás zrovna neusmívala...

Pořádně posilněni jsme vyrazili na Protrženou přehradu. Cestou už nás začaly pěkně bolet tlapky, ale kluci, kteří pořád dělali blbinky, nás vždycky rozesmáli a pokračovalo se dál. Na Mariánskohorských boudách naši 3 experti objevili ,,štěrbiny“ (zaváté díry ve sněhu), které byly fajn na skákání. Do Josefova Dolu jsme dorazili před 17.hodinou, krásně jsme stihli posvačit a stihnout vlak, kde jsme rozlouskli program na sobotu.

SOBOTA 16.2.

Hejnice- Ořešník- vodopád Štolpich- Tetřeví boudy- sedlo Holubníku (Pája s Honzou i Holubník)- Hřebínek- Bílá Kuchyně- Poledník- Oldřichov U Kozy//17km

Původně nás mělo jít deset, ale Zuzka s Tomem se kvůli viróze na poslední chvilku omluvili. Takže jsem místo nich vzala naši psí dámu Sáru. Trochu jsme doma debatovali, jestli to zvládne, protože už je v letech, ale celý den ťapala na jedničku. Chrastavská sekce ( Zuza, Pavlik a my s Pájou) jela autem do Oldřichova, kde přistoupila do vlaku a pokračovala s liberečáky ( Verča, Ája, Péťa, Honza) do Hejnic. Tady jsme chvilku bloumali po městě než jsme se dostali na kraj lesa a nazuli naše plácačky. Sice tam zpočátku bylo tak 5cm sněhu, takže bychom se bez sněžnic obešli, ale když už je máme... :)

Od půlky kopce na Ořešník přituhlo, bylo více sněhu a padla hustá mlha. Sára vyčmuchala nějakou stopu a obšťastňovala nás svým štěkotem až do sedla. Tady jsem se Zuzkou a psiskem zůstala hlídat sněžnice, ostatní vylezli až na vrchol a rozhlédli se do kraje (rozuměj koukli na hustou mlhu a šli zpátky).

Dál jsme pokračovali červenou na vodopád Štolpich a pak jsme trochu zabloudili. Místo po žluté a zelené na Hřebínek jsme pokračovali směrem na Čihadla. Došlo nám to až v půlce kopce- Probrali jsme možnost návratu, jít část cesty po magistrále nebo vylézt na sedlo Holubníku. Nakonec vyhrála poslední varianta a my jsme si užili 2 hodinky prošlapávání stopy v hlubokém sněhu. Pájovi a Honzovi to nestačilo a tak se ze sedla vydali ještě na Holubník, my jsme šli nejkratší a nejméně kopcovatou cestou na Hřebínek. Tam jsme těsně nestihli poslední misky se zelňačkou a k obědu jsme tak museli vzít za vděk variacemi na téma uzeniny ( párek v rohlíku, na tácku, klobáska.... ).

Poslední část cesty už byla docela namáhavá, chvilku jsme se pletli pod nohy lyžařům na magistrále a pak jsme po zelené vyrazili na Poledník a do Oldřichova. Cestou nás předběhli dva chodci bez sněžnic, kteří jezdili z kopce na pytlíkách od svačiny. Potkali jsme je znovu v hospodě u Kozy, kde jsme si dali za odměnu véču. I Sára si přišla na své, zmínění ,,pytlíci“ jí dali kosti ze svého uzeného kolena.

Oba dva dny se moc vyvedly, jen kdyby počasí trošku víc přálo a my jsme si mohli užívat panoramat, která zdejší příroda nabízí. Snad jindy. Už se jen ptám, co podnikneme příště? :)