sobota 2. února 2013

Ahrntal 26.1.-2.2.

Na podzim jsme dostali od mých rodičů nabídku jet s nimi do Itálie lyžovat. Řekli jsme si proč ne a kývli jsme.

Ubytování jsme zvolili v táhlém údolí Ahrntal nad vesničkou Steinhaus (Cadipietra). Bydleli jsme na malém rodinném statku s půvabným jménem Glockenhof. Krom monumentálního výhledu na celé údolí, jsme si mohli objednávat čerstvé mléko a vajíčka z jejich produkce. Jedinou nevýhodou byl prudký kopec, před kterým jsme každý den museli nasazovat řetězy.


   První den našeho pobytu mělo být hezky a tak jsme se rozhodli pro středisko Speikboden, ve kterém na rozdíl od druhého střediska v údolí svítí slunce. Eisleráci se večer seznámili s nějakou českou výpravou, která nám řekla o akci 15 + 1 skipass zdarma. Připojili jsme se k nim a tak nás týdenní skipass i s jedním dnem na Kronplatzu stál 160 Euro.
   Cestou kabinkou na sjezdovky jsme pozorovali 9km dlouhý sjezd, který zdejší areál nabízí, a vybírali jsme hospůdku na oběd. Středisko nabízí několik lanovek, 2 kabinky a krásné výhledy na okolní třítisícovky (celkem je jich kolem dokola 32!). Po dopoledních 3 hodinách lyžování jsme se vydali na oběd do hospody Schüsslerhof. Pokud se tam někdy vydáte, rozhodně doporučuji! Skvěle vaří, mají milou obsluhu a zajímavý dřevěný interiér, z jídel stojí za vyzkoušení Schissla Pfandl ( kotletky na grilu se spätzlema) nebo Eier mit Speck (3 sázené vejce s domácím špekem).
     V pondělí jsme jeli objevovat středisko Klausberg, které z našeho ubytování bylo coby kamenem dohodil, ani řetězy jsme nemuseli sundávat. Počasí nám sice moc nepřálo, ale i tak jsme byli celkem spokojení. Na výše položených sjezdovkách nebylo moc dobře vidět, takže jsme museli vzít zavděk nižšími a často lyžařskými kurzy zaplněnými pistami. Hospodu jsme zvládli navštívit jen jednu, ale nijak úchvatná nebyla. Za to odpolední svařák stál za to. Přímo pod lanama lanovky měl jakási horský mužík rozdělaný oheň, nad kterým v kotlíku ohříval svařák v ceně 1-2 Eura dle uvážení pijana. Hrál k tomu na kravské zvonce, prostě paráda.
   Úterní lyžování jsme opět spáchali na Speikbodenu, oběd zase v naší oblíbené stodole (čti hospodě) Schüsslerhof. My s Pájou jsme odpolko jeli na běžky na úplný konec údolí. Nachází se tam přírodní park Rieserferner- Ahrn s biatlonovým stadionem a upravovanými tratěmi (celkem 10km okruh). Platí se zde vstupné na tratě (5 Euro), za to jsou běžkařům k dispozici toalety, informační středisko a zdarma parkoviště přímo u stopy.
   Středu jsme si vyhradili na největší středisko oblasti- Kronplatz (Plan de Corones). Už jsme byli docela ulyžovaní, takže nám ani tak nevadilo varování spřátelené skupiny, že musíme vyrazit hodně brzo, abychom vůbec dojeli na vrchol, že tam je hodně lidí... První zádrhel nás čekal ještě před příjezdem na parkoviště, z Brunnecku totiž nevedou do skiareálu skoro žádné směrovky, takže jsme museli obtěžovat jakéhosi domorodce, který nás úspěšně odeslal na parkoviště pod lanovku. Po vystoupení na vrcholové pláni jsme obdivovali okolní panoramata a parta italských lyžařů zase naši mamku. Nedali jinak a museli se s ní vyfotit :). Celé dopoledne jsme prozkoumávali nejrůznější sjezdovky, vyhýbali se pomalejším lyžařům a okukovali hospůdky. Ještě před obědem se na sjezdovkách začali tvořit pytle, takže pak už jsme spíš ski-turistikovali. Podívali jsme se až do nejvzdálenějšího střediska Piculinu (Pičulinu :)), které sousedí s Altabadií, opalovali se na lehátkách a užívali si slunečních paprsků. Shodli jsme se, že jako výlet to bylo hezké, ale pokud si chce někdo pořádně zalyžovat, měl by zvolit méně známé středisko.
   Ve čtvrtek jsme s Pájou opět zvolili dvojkombinaci sjezdovky-běžky. Sjezdová část probíhala na Speikbodenu, běžkařská opět v parco naturale Rieserferner-Ahrn. Večer jsme jeli navštívit do údolí Eisleráky, posedět a popít.
   Poslední den- pátek našeho pobytu jsme nakonec opět jeli na Speikboden. Původně jsme uvažovali i o Klausbergu, ale odradil nás dlouhý úzký sjezd a hromady dětí, které každé ráno zaplavili parkoviště u lanovky. Obídek jsme během lyžování opět spáchali v naší oblíbené hospůdce. Potom ještě trochu polyžovali a znaveni už ve 14 hodin odpoledne odjeli na ubytko. Večer jsme krom balení ještě zvládli dohrát náš miniturnaj v žolíkách a zafandit skokanům na lyžích.

   Celkově byla dovča v Ahrntalu moc hezká. I v létě by určitě stálo navštívit tohle horské údolí a prozkoumat cyklotrasy i turistické stezky v okolí. Cesta nám autem z Liberce trvala 9 hodin a jen kolony kolem Mnichova a Kufsteinu nám cestu nepatrně znepříjemnili.

Žádné komentáře:

Okomentovat