neděle 15. června 2014

Návrat do dětských let a Černostudniční Tour 14.-15.6.

Taky máte nějaké dětské trauma? Já jo. Z lesa poblíž Albrechtic u Frýdlantu. Mapa Kančí vrch má v ještědské oblasti hororové jméno. Pokaždé tu prší, je zima, v lese tma, hodně prasat, dlouhé tratě a leckterý závodník uroní slzu. Letos to pořadatelé udělali fikaně- mapu vydali pod novým názvem Tvarohový Karel, ale nám závodníkům to bylo jasné...
Junior se chystal ve finském Kuopiu na první úsek Jukoly (Vaajakosken Terä 2- 20.místo) a tak jsem si jako psychickou oporu s sebou vzala naši psí babičku. Moc mi nepomohla, neboť po celou dobu mého lesního boje spokojeně chrupkala na dece v autě.

Příjezd na shromaždiště vypadal optimisticky. Ovšem v prvním koridoru bylo vše již při starém. Začalo lít jako z konve, v hustníčcích vůkol to vypadalo jako o půlnoci a u startovního lampionu jsem potkala klučíka, který plakal jako želva.... Ale já už jsem přece velká holka, zvládnu to! Trať se mi líbila, měli jsme tam pár dlouhých postupů, kopce jako blázen a obrovské kameny (kontrola na kamínku 3x 8metrů). Pak přišla kontrola číslo 5 a osm minut slušně řečeno v háji. Taky jsem uronila slzu. Bohužel slzu vzteku, že si neustále hraju na Pasiho a buzolu mám jen jako módní doplněk. Už to jsou třetí závody v řadě, kdy jdu celý závod parádně a pak vyseknu megakufr. Co s tím? Že by alespoň občasné prohlédnutí buzoly? Kančák x Janča 1:0. Jen počkejte příště, já tomu kopci konečně ukážu!! 

Při vyhlašování jsme se se Zuzou, Pavlíkem a Verčou domluvili na nedělní výlet. Chtěli jsme přejít Černostudniční hřeben, což jsem bohužel překazila, ale popořadě. Nedělní ráno jako vymalované, tak jsem postupně naložila psa, Zuzku a Pavlika do auta a jeli jsme za Verčou a Láďou do Maršovic. Odtud jsme vyrazili na túru. Cestou jsme posbírali pár kešek a plkali o životě. Na Černé Studnici jsme dali sváču (česnečka mňam) a pokračovali dál. Začalo mi být pěkně šoufl, ale přece nebudu kazit ostatním výlet. Na chatě Berany už jsem to ovšem kazila hlavně sobě. Zatímco ostatní si užívali pohodu na terase, já jsem strávila hodinku v družném soudružském rozhovoru s místní WC mísou (česnečka fuj). Potupně pro nás musel dojet Verčin manžel a odvést nás k nim dom. Tam mi navíc udělala ustudu naše psí babice, sežrala jídlo všem jejich zvířatům a vyválela se v chcíplé myši.

Už se těším na příští víkend, jsem zvědavá, jestli na krátké trati taky dokážu udělat 8 minutovou chybu nebo je to nad mé síly :-). Jo a nějaké fotky.


Žádné komentáře:

Okomentovat