Šumava, Srní 12.-16.2.

Na konci vysokoškolských "zimních prázdnin" jsme se s Pájou vydali na Šumavu poznat nové kraje a pořádně si před novým semestrem zalyžovat (což se tedy úplně nezdařilo)...
Jako základní tábor jsme vybrali Apartmány Eva v Srní, které leží kousek od Modravy, Sušice a navíc tu je i Slunečná kavárna Blanky Milfaitové, kam jsem se prostě musela podívat.
Cestou na Šumavu jsme si udělali obědovou přestávku na Orlíku, čupli si na sluníčko v zámecké zahradě a jen za zvuku kachen a dohledu 8 ruských turistů slupli králíka s těstovinama. Řeknu Vám, že tak profláklé místo jako je Orlík, se nám v únoru líbilo o moc víc, než pod nánosy turistů a průvodců s deštníčkama. Jednu zastávku jsme udělali ještě v Sušici, která mě trochu zklamala. Pod bránou do šumavského NP jsem si představovala něco honosnějšího než posprejované domy a odpadky, kam se podíváš. Holt chybí sníh, který by vše milostivě zakryl bílou peřinou.
Hned po příjezdu na naši ubykaci a zhodnocení situace, nám bylo jasné, že to s běžkama asi nebude tak horké. Pája zamáčkl slzu a já okamžitě využila situace a naplánovala takový menší turistický výšlap do okolí na čtvrtek. Moc mě lákali zaniklé osady, kterých je v těchto horách habaděj. Vyrazili jsme na Sedlo a kolem Vchýnicko-tetovského kanálu, Hauswaldské kaple, Tříjezerní slatě až na Modravu, kde moje drahá polovička už žízní a hlady šilhala. Zachránil nás nově postavený pivovar Modrava. Jejich skvost Layer jsme bohužel neochutnali, teprve ho dávali do sudů a nás ještě čekala štreka zpátky domů. Na Antýglu, Rokytě ani v Srní už nás nic moc zajímavého nepotkalo. Jen jsme navštívili zmiňovanou Slunečnou kavárnu a pochutnali si na jejich zákuscích (doporučuji tvarohový s borůvkama). Koupili jsme tu dárky domů ( nejlepší marmeládu na světě- citronovou Milfaitku, domácí paštičku z divočáčka, čerstvý sýr z Vlčích jam). Moje peněženka byla rázem lehčí o 400 Kč za tuhle svačinku. Hmm, ale mám odškrtnuto, byla jsem tam, kde se vyrábí nej marmelády na světě :-).

Večer začalo jemně sněžit, takže jsme v pátek ráno vyrazili na Kvildu obhlédnout lyžařské stopy. Oba jsme byli běhat (Pája kosmickou rychlostí, já šnečím tempem a jen proto, abych si večer mohla dát víc toho báječného sýra). Při obědě v útulné hospůdce jsme fandili Lukášovi Bauerovi, který nakonec vysoupažil v ruském vedru 5.místo!! Poté jsme zajeli na Zelenohorské boudy. Dýchal tu klid a pohoda místa, kde to obyvatelé neměli vždy jednoduché- tvrdé zimy, odsun německy mluvících, železná opona. Kdysi tu stálo na 60 chalup, dnes jen zbytky kamenných základů a staré ovocné stromy. Přesto tu bylo příjemně. Pája si odpoledne zajel na Březník obrousit lyže, já jsem se naplno fandila olympionikům (Ondra Bank bohužel bez medaile, ale i tak je borec!).
Na sobotu hlásili krásné ale teplé počasí, takže jsem se zase moha zahloubat do map a naplánovat pro nás lahůdku celého pobytu. Tůru na Křemelnou a PaštěKdysi tu bývalo několik vesnic, ze kterých zbyly jen ruiny, od roku 2009 tu ale šumaváci zase obnovují kapličky a objevují zbytky historie, které přežili vojenský újezd Dobrá Voda. Prvním zastavením pro nás byla Kaplička u štol, kde se kdysi těžilo zlato. Tady Páju chytila migréna jako prase, zůstal tam ležet a já se po kopcích toulala sama. Nejdříve jsem vyrazila na Ebenwies, kde mě zaujala jasanová alej porostlá mechem a zbyteček zvoničky. Dál jsem pokračovala k bývalé hospodě na Předních Paštích, ke druhé obnovené kapličce s překvapením (ručně psané vyprávění od místní rodačky M.Malé) až nahoru k bývalému Berglu. Pak už jsem mastila zpátky dolů za marodem. Večer byl romantický- Pája střídavě trpěl v posteli nebo běhal na záchod. Já jsem se zavřela na chodbě, abych ho nerušila. Zároveň jsem musela ze světa sprovodit zbytek láhvě vína (přece to nevylijeme) a dočíst zbylé časopisy o Šumavě. Uff!

V neděli cestou dom jsme ještě vyrazili na kratší výlet na hrad Kašperk, kde nás prováděla chlupatá kastelánka. Ne, nebojte, nebyla to žádná mužatka s vousama, ale strakatá kočka, která každé příchozí běžela přivítat, chvilku se otírala o nohy a pak zase zasedla na své místo. 

Šumava mě tentokrát nadchla. Když jsem tu kdysi byla s rodiči a ségrou na Kubově Huti, největší zážitek byly u každé silnice stojící prostitutky, zima, déšť a depresivní Pes Baskervillský v radiu. Srní a jeho okolí bylo zajímavé, bez prostitutek a plné nových tajuplných míst.

Fotky tady.



Komentáře

Oblíbené příspěvky