Včera večer jsem se dozvěděla, že nás opustil Štěpán Kodeda. Navždy. Je to nespravedlivé, že musel odejít tak mladý. Nebyla jsem jeho nejbližší kamarádka, zanícená fanynka, ale přišel mi jako fajn borec. Orienťák se svojí hlavou. Dnes ráno jsem si na něj vzpomněla znovu. Budík zazvonil v 6:50, já se vyvalila z pod peřiny. Venku nádherně zářilo slunce, vzala jsem foťák a bez myšlenky cvakla. Podívám se na to až dospím. Později jsem se probudila a koukla na fotku. Je opravdu hezká, ale já si tu chvíli neprožila. Byl to autopilot. Vyfotila jsem fotku a zážitek z příjemného rána odložila na potom. Pak mi došlo jaká to byla blbost! Jak můžu hezké ráno, milé slovo, dobré jídlo a pití odložit na potom? Vždyť třeba nebude a pokud jo, tak zase trochu jiné... Nežijte v režimu autopilota. Prožívejte co je teď a tady. Naplno. S chutí! Myslím, že tohle Kody uměl....