MS v Biathlonu Kontiolahti 7.3.

Dočkali jsme se. V sobotu 7.3. ráno jsme v Jyväskyle nabrali do auta třetího do party ( italského jaderného fyzika a orienťáka Gianlucu) a vyrazili jsme do Karélie. Cesta byla dlouhá a tak jsme ji zpestřili krátkou KPČ (kulturně poznávací činnost) ve Valamu...

Klášter Valamo byl narychlo vybudován ze staré farmy v zimě roku 1939, kdy byli řádoví mniši nuceni utéct ze svého mnohem honosnějšího sídla na Ladožském jezeře. Farmářská minulost je dodnes patrná z některých budov (starý kostel ve stodole). Celý areál je maličký, můžete se tu volně toulat, ochutnat jejich domácí ovocná vína, obdivovat vzácné ikony a případně i přespat (od 50 E za dvojlůžkový pokoj). My jsme se tu naobědvali, koupili slané pendreky (salmiaki), kluci provětrali botasky (30 minut běhu) a pokračovali jsme do Joensu.

Při plánování trasy jsme naivně důvěřovali maps.google a už po obědě bylo jasné, že trochu nestíháme. Junior se snažil ždímat Jarouše co to šlo, ale výsledkem byla jen fotografie do rodinného alba pořízená těsně před Joensu.

Příjezd na tankodrom (čti parkoviště) uprostřed lesa byl famózní. Pořadatelů s oranžovou vestičkou jako šafránu tak každý parkoval jak nejlépe dovedl. Cestou k tribuně jsme pozorovali Michala Šlesingera a Ondru Moravce na trati, fotili a smáli se dlouhé frontě na čtyři Toi - Toi záchodky ( v tu chvíli jsme ještě netušili, že to je celá polovina sociálních zařízení v areálu). 

Humor nás ovšem brzy přešel. Plácli jsme se přes kapsu a koupili si nejdražší lístky na hlavní tribunu. Nesli jsme je zabalené v eurodeskách jako svátost. V čase našeho příchodu byla tribuna plná. Holčička ( 40kg, 150 cm), která měla kontrolovat lístky jen omluvně pokrčila rameny. Tak jsme zkusili štěstí na jiné tribuně. Kontrola lístků žádná a po chvilce boxování s ostatními diváky jsme viděli alespoň na velkoplošnou obrazovku. Tribuny nacpané Finy, kteří podporovali hlasitým křikem všechny své muže (ačkoliv bojovali spíše o čest, než o cokoliv jiného). Jupííí, jsme tu!

Po dojezdu posledních mužů ( Šléza 7.!!) začal hromadný útok na okolní jídelní stany. My už jsme nechtěli opakovat divácký nezdar. Přesunuli jsme se do atraktivní druhé řady a rozhodli se ji neopustit. Ovšem 3 hodiny mrznutí před ženským závodem...žádná velká hitparáda, co vám budu povídat. Abych to neměla tak fádní, 50 minut jsem prostála ve frontě na jednu z osmi Toi-Toi celého MS. Záchodky byly pro větší zábavu umístěny uprostřed hlavní cesty areálem, takže co chvíli do vás někdo vrazil a oddriftoval vás zase na konec fronty. Holt neverending story...

Nechci být jen negativní, protože TEN POCIT jsem tu zažila. Furt jsem přemítala, co tak hezkého těch několik tisíc lidí přimělo přijet doprostřed lesa v Karélii. Z tribuny vidíte hůř než z gauče, stojíte na jedné noze a ještě ne vlastní, o přestávce se přetahujete o pytlík brambůrek s desetihlavým stádem ruských fanoušků. Ale atmosféru, když Kaisa Mäkäräinen projela stadionem... na tu nikdy nezapomenu. Nebo když jsme viděli jak daleko jsou ve skutečnosti terče. Jak rychle jezdí závodníci z kopce. Jak moc hřejivé je, když to Vašim favoritům jde.... 

Byl to plný zážitek. Závodníkům děkuji za podívanou a pořadatelům přeji, aby ty mouchy do konce MS vychytali!

ps.: Po příjezdu domů nám Päivi řekla, ať pořadatelům napíšeme, co se nám nelíbilo. Udělali jsme to a do dvou dnů odpověděli. Dostaneme zpět půlku vstupného a omluvili se nám. To jsem nečekala, klobouk dolů. Až se trochu stydím, že jsme možná držkovali příliš.